Myslím, že dost bylo kritiky a stále se opakujících negativních komentářů. Napadá mě pouze parafráze na jeden český film – „Stejný scénář, stejní herci – stejné chyby.“ Za poznámku snad stojí výběr pacientů/klientů na hubnutí, který je také nápadně podobný, zvláště u mužů. Ti jsou všichni se sportovní anamnézou ve věku 35-40 let a zřejmě s jistou odolností a schopností přežít veškeré agresivní metody, včetně těch při fyzické aktivitě. Každý, kdo rozumí pohybu, to vidí.

V tomto díle bych se zastavil u výtky, že si Michal dělá jídelníček sám a nerespektuje ten, který mu byl vypracován odborníky. A oni si s ním přitom dali tolik práce… Je to ale opravdu chyba? Z našeho pohledu by mělo být cílem, aby pacient pochopil principy a jídelníček si nakonec skládal sám podle svých chuťových preferencí a plánovaných pohybových aktivit. Pacienti se často dožadují přesně napsaného jídelníčku, výživového plánu, pak je ale nic nenutí nad jídelníčkem přemýšlet, stačí „jen“ držet se předepsaného. To má za následek, že po ukončení hubnutí se často vrací ke svému původnímu životnímu stylu, protože se nenaučili hospodařit s pochutinami a tzv. nezdravými potravinami. To je přitom pro úspěch klíčové. Stejně jako zachování chuťových preferencí pro to, aby jídelníček přijali za svůj. Chutě se totiž od určitého věku mění jen velmi těžko. Otázky typu „Jedete podle jídelníčku?“ tak neslyším příliš rád.

V závěrečné scéně je vidět optimistické naladění. Do normy má Michal ještě daleko, zvláště v oblasti břicha, ale to není podstatné. Je otázkou, zda v započaté změně vydrží, a k tomu mu držím palce. Pokud se dařit nebude, což není žádná ostuda, je potřeba vyhledat pomoc. Identifikovat, proč se nedaří. Nemusí to být jen nedodržováním režimu, ale možná tím, že změny nebyly akceptovány, resp. přijaty za své. K tomu je často zapotřebí psychologická intervence, a především diagnostika.

(mat)

Mohlo by Vás také zajímat
><