Setkali jsme se s Markem Vašutem na lékařské konferenci České obezitologické společnosti v Plzni. Odpověděl nám na pár otázek a možná vás jeho odpovědi trochu překvapí.
Ocitl jste se na konferencí České obezitologické společnosti v Plzni u příležitosti uvedení nového léku na trh – co vy máte společného s nadváhou a obezitou při takhle štíhlé postavě?
›
Dnes – štíhlé postavě! Ještě zhruba před rokem byste to říct nemohl. Tehdy jsem měl 105 kg, což při mé výšce 185 cm jistě nebylo optimální. Už skoro rok si ale držím nový standard – cca 90 kilogramů, plus minus 2 kg. A ve světě nadváhy nejsem žádný nováček, v dětství jsem byl regulérně obézní. Po prvé jsem úspěšně zhubnul v pubertě, když jsem zjistil, že děvčatům, po kterých jsem začal koukat, se mé dívčí tvary zrovna dvakrát nezamlouvají.
Nejen naši čtenáři vás považují za velkého sportovce zřejmě kvůli filmu Pěsti ve tmě. Jaký je váš vztah k pohybu?
›
Držel jsem optimální váhu do pětadvaceti let, kdy jsem dostal roli ve zmíněném filmu. Sice jsem v té době trochu cvičil, ale tělo boxera jsem určitě neměl… Začaly tedy galeje, kterým jsem eufemisticky říkal trénink, a snaha o racionální výživu. Ta tehdy určitě nebyla snadnou záležitostí. Ani v prodejnách potravin, kde kromě těch základních chyběly střídavě všechny ostatní, ani v restauracích. Pokud jsem si jako hlavní chod objednal salát, byl jsem za podivína. Všichni přece věděli, že salát je PŘÍLOHA! Po roce intenzivního sportování a zdravé stravy bez sladkostí, alkoholu a cigaret jsem vypadal nejlíp v životě. Dlouho po filmu mi to nevydrželo. Ne, že by se dostavil jo-jo efekt, tak dramatické to nebylo, ale samozřejmě to už nikdy nebylo tak dokonalé. Nicméně jsem se držel ve víceméně zdravých mantinelech. Až po filmu Román pro ženy v roce 2005 jsem skutečně zlenivěl, přestal se kontrolovat v jídle a na víc než třináct let jsem přestal cvičit. Loni jsem si ale řekl dost, protože to začalo být v mých očích už nepřijatelné. Začal jsem se zadýchávat a tloušťka mi i svou neestetičností začala jít na nervy. Vrátil jsem se tedy ke cvičení a znovu omezil sladkosti všeho druhu a 15 kg šlo dolů. A to nemám vůli z ocele, rád si dám sklenku vína, cigaretku a cvičit každý den prostě v osmapadesáti taky nejde. Nicméně se snažím držet své neřesti na uzdě a jíst rozumně. Teď se dostanu do tělocvičny třeba už jen jednou za týden, tak alespoň hodně chodím a co nejméně používám auto. Je to zkrátka každodenní boj, ale už staří Římané věděli, že „Vivere militare est!“
…a k jídlu – co je vaše nejoblíbenější jídlo?
›
Pokud se budu držet onoho předsudku, že salát (mám nejraději řecký) je příloha, tak jedno z nejprostších italských jídel – aglio olio e peperoncino. Chilli papričky ke všemu!
Někteří z nás si vás pamatují ještě jako marketingového ředitele Štěpánek Auto. Myslíte, že péče o auto a své tělo může mít něco společného?
›
Pěkná otázka! Má víc společného, než jsme si napoprvé ochotni připustit! Naše tělo je naše jaksi „zadarmo“, je nám dáno, zcela přirozeně ho „máme“. A pokud jsme se nenarodili, jak říkají Angličané, „se stříbrnou lžičkou v puse“, tak tohle si o automobilech určitě myslet nemůžeme! Auto nám není dáno, museli jsme si na něj tvrdě vydělat, nedisponujeme jím přirozeně – a podle toho se k němu taky chováme. S citem, ohleduplně a pozorně, tak, abychom ho „nezraňovali“ vnějšně ani vnitřně. Pravidelně ho krmíme kvalitní stravou, ani nás nenapadne cpát mu nějaké náhražky! Ani je nebudeme nesmyslně přetěžovat, ani je nenecháme zbytečně zahálet. Na „zdravotní“ prohlídky s ním chodíme pravidelně, dobře víme, že prevence je nejlepší a jakékoli zanedbání péče se přece nevyplatí. I pojištění pak bude dražší! Jak prosté, milý Watsone! Jsem přesvědčen, že naprostá většina z nás se ke svému autu chová líp, než ke svému tělu. Je to hlavně výše zmíněný psychologický problém našeho těla „zadarmo“, ale pokud se nad tím skutečně pořádně zamyslíme a srovnáme si peněžní částky, které vynakládáme na péči o své zdraví a svého plechového miláčka, dojdeme většinou k nelichotivým závěrům. V náš neprospěch! Pozitivní zpráva je, že uvědomění si problému může znamenat změnu přístupu a nápravu. Stačí jen chtít!
Co byste tedy doporučil, aby člověk vypadal tak dobře jako vy?
›
Lichotíte mi a tomu člověk nesmí podlehnout, neb je to cesta do pekla sebeuspokojení! Budu tedy reagovat jen na první část Vaší otázky, protože takzvané vypadání dobře je často identické s formulací, že je někdo dobře udržovaný, a to často souvisí i s optimální váhou. A k tomu stačí žít střídmě, podle pravidel, která jsou všeobecně známá. Cum grano salis se dá říct, že „vypadat dobře“ je otázka volby. Ale správně se rozhodnout, bývá často to nejtěžší… Přeji všem (sebe nevyjímaje!) správná rozhodnutí, pevnou vůli a výdrž! Zlomme vazy!
(red)
Mohlo by Vás také zajímat
><
><
Aktuality
><
obesity news online
><
Potřebujete poradit?
><
čas pro zdraví
><
oberisk
><
nol nakladatelství
Vše o zdravém životním stylu a hubnutí v papírové podobě.