„Děkujeme za druhou šanci začít zase žít.“

Příběh dvou žen s podobným osudem, které dohromady svedla společná věc – boj za nižší hmotnost a bariatrická operace. Ačkoliv mezi operacemi byl časový odstup a v životních etapách jisté odlišnosti, společného, jak se dozvíte z následujících řádek, toho měly více než jen samotnou bariatrii. O své příběhy a cestě za snížením hmotnosti se s vámi dnes podělí Marta Marunová (50 let) a Martina Navrátilová (43 let).

Nadváha a obezita v dětském věku

Marta i Martina se shodují, že „tlusté“ byly už v dětském věku a během celé školní docházky. Marta měla ve 14 letech 70 kg. Hmotnost zůstala několik let i při dalším růstu výšky stejná, Marta se ostatně kvůli tomu začala cíleně věnovat pohybovým aktivitám – chodit s maminkou na večerní procházky a později i běhat. „Přemýšlela jsem, proč právě já mám problémy s hmotností. Maminka měla po čtyřech dětech 48 kg, tatínek byl vysoký a štíhlý. Zatímco všichni jedli, co chtěli, a hmotnost nemuseli řešit, já jsem byla pořád větší a větší. Po delším zkoumání jsem na to přišla – byla jsem celá babička. Stejně vysoká a bohužel i stejně kulatá,“ doplňuje Marta.

Naproti tomu Martina vždy ráda sportovala a i rodiče ji ke sportu vedli a ve sportu ji podporovali – věnovala se gymnastice, jezdila na kole, chodila na procházky, jednoduše trávila co nejvíce času venku. Přesto se v jedenácti letech dostala na svůj první pobyt v ozdravovně pro obézní děti, který později absolvovala opakovaně. „Na pobytu jsme hodně sportovali a dodržovali zdravý jídelníček. Hmotnost se mi podařilo zredukovat, ale jakmile jsem se vrátila do školy a omezila intenzivní pohyb, hmotnost začala pomalu ale jistě opět růst,“ říká Martina a dodává: „Už jako malá, vzpomínám si, jsem měla neustále hlad a pocit sytosti nastal až po velkém množství jídla.“ I Martina měla obezitu v rodině, s hmotností vždy bojoval její tatínek a v pozdějším věku i maminka.

Marta Marunová před a po operaci

Hmotnost jako na houpačce

Martina ve střídání období, kdy se jí dařilo hubnout a následně opět přibírat, pokračovala i dále. Před svatbou dokonce konzervativně, tedy bez farmakoterapie a operace, zhubla z necelých 150 kg o více než 50 kg! Tehdejší „úspěch“ připisuje dietě založené na zvýšené konzumaci bílkovin a snížené konzumaci sacharidů. S dietami měla ostatně zkušenost jako nikdo jiný. „Držela jsem snad všechny druhy diet, od nízkosacharidové, přes ketodietu až po krabičkovou dietu.“ Dietování se zdržela pouze během těhotenství, kdy opět začala přibírat a po porodu měla kolem 140 kg. Od návratu do práce z mateřské dovolené šlo všechno jako dřív – začarovaný kruh hubnutí následované přibíráním.

I Marta měla bohaté zkušenosti s hubnutím a opětovným nabíráním hmotnosti a dietami. Ze svých 70 kg, které mívala v době dospívání, se dopracovala na 125 kg ve 22 letech. Dnes za tím vidí zejména nepravidelný režim. Aby spolu s manželem zvládli splácet byt v Praze, pracovala běžně 12 hodin denně. Na pravidelné jídlo nebyl čas, resp. jídlo bylo to, na čem se dalo nejvíce ušetřit. Po porodu prvního syna měla ve 27 letech 110 kg. Po mateřské s manželem založili firmu, postavili dům, stále se měla kde otáčet. Tehdejší dobu popisuje jako období, kdy byla na jednu stranu šťastná, ale zároveň i zoufalá, protože hmotnost vystoupala, podobně jako u Martiny, až ke 150 kg.

Martina Novotná před a po operaci

První zkušenosti s operací

Co mají Martina a Marta společné, je absolvování první bariatrické operace ještě dříve, než se dostaly do péče prof. Matoulka a jeho týmu. Shodou okolností dokonce v témže zařízení. Marta podstoupila bariatrickou operaci, konkrétně sleeve gastrektomii, v roce 2013 s hmotností 148 kg. Rok od operace se s hmotností dostala na neuvěřitelných 83 kg, které se jí podařilo udržet po dobu asi sedmi let. Naproti tomu Martina podstoupila o rok později bandáž žaludku s hmotností asi 155 kg, ale hmotnost se jí podařilo snížit nanejvýš o 20 kg. Později hmotnost opět začala růst, zejména v důsledku úrazu v práci, který vedl až k imobilitě, ale i v důsledku celkově nelehké životní situace.

Co stálo za neúspěchem bariatrických operací? U Martiny to byl stres a pád na samé dno, když se kvůli úrazu čas nemohla postavit na nohy, pohybovat se, ani sedět. Marta, která po sedm let udržela redukovanou hmotnost, každý den běhala 10 km na eliptickém trenažeru, starala se o skladbu a pravidelnost stravy, ze dne na den přišla do slova a do písmene o všechno, když ji a jejího manžela připravil o firmu kamarád. „Moje psychická i fyzická kondice byla pryč. Nebyl čas na cvičení, ani na pravidelné a zdravé jídlo, které jsem si těch sedm let dopřávala,“ doplňuje.

Potkaly se…
… u prof. Matoulka. Když se Marta zúčastnila svého prvního BARI-klubu, pochopila, že v tom není sama. Na podzim roku 2022 podstoupila další bariatrickou operaci, tentokrát gastrický bypass, a to s hmotností 137 kg. Dnes, déle než rok od operace, má hmotnost 102 kg. „Byla jsem asi pět dní po operaci a pan profesor mě oslovil, zda by za mnou nemohla přijít Martina, kterou čeká operace a má z ní strach. Tak jsme se seznámily,“ vypráví Marta a Martina doplňuje: „Marta mi byla velkou oporou, vše mi dopodrobna vysvětlila, ukázala. Díky její podpoře ze mě spadl všechen stres a já věděla, že všechno dobře dopadne.“ Martina, která se rok před operací s hmotností přehoupla přes dvousetkilogramovou hranici, podstoupila nejprve tzv. debandáž (odstranění bandáže) a následně rovněž gastrický bypass, a sice s hmotností 173 kg. Dnes je na hmotnosti 96 kg.

Oběd pod dohledem lékaře

Zpátky v aktivním životě

Obě dámy mají ambice jít se svou hmotností ještě níž. Nicméně už teď jsou šťastné za stávající hmotnost, která je vrátila zpět do života. „Já už si nestanovila cíl, ostatně čísla z váhy jsem neměla nikdy ráda. Vím ale, že už nechci žít v bolestech, jak tomu bylo dříve. Jsem šťastná z každého shozeného kila a skutečnosti, že zase žiju, chodím, vlastně ne – já teď přímo létám,“ vysvětluje Martina. Denně teď ujde více než deset tisíc kroků, třikrát týdně chodí plavat, nezanedbává ani rehabilitační cvičení, které souvisí se zmiňovaným úrazem.

Podobně to vidí i Marta: „Nebolí mě kolena, dopřávám si pravidelnou chůzi, cvičení, a hlavně se ztratím v davu a, s prominutím, nikde nevyčnívám.“ Marta zase denně běhá deset kilometrů na eliptickém trenažéru nebo chodí na šestikilometrové procházky do lesa v tempu, snaží se o rychlejší chůzi.

Nejde jen o kilogramy…

Jak je z našeho dnešního příběhu patrné, setkávání pacientů může přinést i něco navíc kromě tolik cenného sdílení zkušeností, prožitků a životních peripetií – přátelství. Marta s Martinou působí, jako by se znaly od dětství, nebo jako by byly sestry, což ostatně samy potvrzují. Obě bojovaly se svou hmotností prakticky od dětství, obě si prošly obdobími, kdy se jim dařilo více nebo méně, ať už ve shazování nadbytečných kilogramů, ale i v jiných oblastech, obě shodně podstoupily bariatrickou operaci, která dříve nebo později selhala. V každém případě jsou to ženy, které se jen tak nevzdávají a které srší optimismem a energií. A právě to může být někdy víc než striktní dodržování „norem“ a pravidel. Co dodat? „Na závěr bychom obě rády poděkovaly panu profesorovi Matoulkovi za jeho neskutečně laskavý a lidský přístup, a samozřejmě i jeho skvělému týmu profesionálů. Vždy nám byli k dispozici s dobrou radou a pochopením, díky nim se nemusíme bát přijít, i když selžeme. Důležité je nebát se a přijít včas! “

 Komentář nutriční terapeutky Mgr. Ivety Kaiserové

Paní Marta je řádným příkladem spolupracující pacientky. Na návrhy ke změně životosprávy nereaguje důvody „proč ne“, ale doptává se, „jak na to“. K celému procesu přistupuje pečlivě, zodpovědně a se ZDRAVOU sebekritikou a trpělivostí. Chápe, že když se hmotnost nehýbe dva týdny, neznamená to, že se pokles váhy zastavil. U překážek v procesu hubnutí hledá řešení a nepoužívá je jako výmluvu, proč to nejde. Motivace, chtít to dokázat, je v celém procesu hubnutí často nejdůležitější. Stane se, že motivaci ztrácíme, když se nedaří tak, jak jsme plánovali, nebo když se objeví komplikace. Vezměte si příklad z paní Marty a nevzdávejte se jen proto, že cíl je daleko a zdá se být nedostažitelný. Nebojte se „nehýbající se hmotnosti“, vždy je nějaká možnost, jak hubnutí „rozhýbat“, nebojte se říct si o pomoc a podporu při vaší nelehké cestě k životu, jaký si přejete mít.

Komentář nutriční terapeutky Mgr. Nikoly Křesákové

S paní Martinou byla spolupráce radostí již od prvního setkání v ObeRisku. I přes bolest a strach z nadcházejících operací ji stále provázela dobrá nálada a úsměv na tváři. Během prvních dvou konzultací se podařilo zavést do jídelníčku pravidelnost a pestrost, kterou se spolu s poctivými zápisy dařilo držet i během dvou operací a daří se držet dodnes. Velký podíl měla jistě i opora rodiny a nezdolný optimismus, který dnes spolu se svými zkušenostmi předává paní Martina dalším pacientům, což je skvělé. Pozitivní přístup a podpora v rodině jsou velmi důležité pro dosažení a udržení jakýchkoli cílů, což bych přála každému svému pacientovi. Z příběhů našich pacientů však víme, že to není samozřejmostí, a o to více si ceníme jejich odhodlání, snahy a také důvěry v náš tým.

Komentář lékaře prof. MUDr. Martina Matoulka, Ph.D.

Tyto jako i další příběhy ukazují, že obezita je chronické onemocnění, které nevyřeší jen samotná bariatrická operace. Samozřejmě že bez operace se podaří zredukovat desítky kilogramů jen minimu pacientů, udržet dlouhodobě pak skoro nikomu. Co je důležité, že se nám daří propojovat naše pacienty mezi sebou. Mohou si tak pomoci v době, kdy to není jednoduché. Je samozřejmě škoda, že po úspěšném zhubnutí muselo dojít k tak velkému hmotnostnímu vzestupu, než se jim dostalo pomoci. Organismus i po bariatrii se totiž dokáže adaptovat mnoha mechanismy. Každý vzestup po bariatrii navíc zhoršuje psychiku, a to je kousek k zajídání… I proto klademe důraz na pravidelné kontroly/návštěvy nejen v prvním roce, kdy se vše daří, ale hlavně v následujících letech, kdy se zas až tak nedaří. Efektivní farmakoterapie, dostupnost psychologa, ale i trenérů, kteří umí cvičit s pacienty s vysokou hmotností nebo po velkém hmotnostním úbytku, nám otevírá možnosti pokračovat efektivní léčbou i po bariatrii. Sám jsem mile potěšen, jaká kolegialita a podpora mezi našimi pacienty v rámci např. BARI-klubů funguje.

Mgr. Bc. Lucie Burdová
šéfredkatorka

Mohlo by Vás také zajímat
><