Obesity News
Minneapolis: město tisíce střepů a drzých veverek

Minneapolis: město tisíce střepů a drzých veverek

MUDr. Jitka Housová, Ph.D.

Vážení čtenáři, doufám, že vás i dnes aspoň trochu pobavím zážitky ze vzdálené Ameriky. V minulém díle jsem psala o návštěvě z magistrátu a o nutnosti přestěhování ložnice. Vězte, že kontrola zatím nepřišla, ale obávám se, že ještě přijde a my tu ložnici nakonec budeme muset přece jenom přestěhovat. Na druhou stranu na tom nejsme ještě tak špatně – slyšeli jsme i o takových, kteří musí při obdobných kontrolách předstírat, že bydlí v jiném bytě než ve skutečnosti, neboť jejich byt má pouze jedny přístupové dveře a v Minnesotě je zákonem dané, že byt musí mít dvoje přístupové dveře (kvůli požáru a únikové cestě). Takže my jsme na tom vlastně ještě docela dobře.

Dále jsem si vzpomněla na ještě jednou zajímavost k pousmání z cesty letadlem do USA – úředníci na letišti se mě dotazovali na adresu, kde budeme bydlet. Přiznám se, že adresu jsem tehdy vůbec netušila. A tak jsem se jala hledat v dokumentech, které mně manžel zanechal v Praze a u kterých mi kladl na srdce, že je musím vzít s sebou. I našla jsem tam adresu a hrdě jsem ji obtloustlé úřednici ukázala. Ona si ji spokojeně zapsala a byl klid. Až nyní jsem zjistila, že jsem jí ukázala adresu pracoviště mého manžela – Centrum pro výzkum rakoviny, Minnesotská univerzita. Takže úřednice si sice zapsala úplnou kravinu, ale vůbec jí to nevadilo. Hlavně že tam byla adresa. No, úředníci jsou asi na celém světě stejní, nemyslíte?

Vlk se nažere, koza zůstane celá a kamarádky veverky

Z dalších postřehů pro zasmání. Tady v Minnesotě je možné si koupit alkohol až po dovršení 21 let. Pokud se prodavači zdáte mladší, tak má právo po vás požadovat doklad totožnosti. A koupit si jej můžete pouze ve vybraných obchodech − víno si rozhodně nekoupíte, jako u nás, v supermarketu. S manželem pijeme cirka jednu láhev červeného vína za týden − tedy každý týden v témže obchodě ode mě ten samý prodejce chce vždy pas. Ne že by mě netěšilo, že vypadám tak mladě, i když už je mi lehce přes třicet, ale přesto si myslím, že si nás za ty dva měsíce mohl již zapamatovat. Místní studenti, kterým ještě není 21 let, to řeší po svém – vyberou jednoho, který již plnoletý je a jde kupovat alkohol pro zbytek. Takže vlk se nažere a koza zůstane celá. Obdobná místní libůstka je zákaz prodeje alkoholu o víkendu, pravidlem jsou tedy objemné nákupy alkoholu v pátek. Bohužel tato částečná prohibice vede k tomu, že studenti neznají v alkoholu míru a narážíte tu na rozbité láhve po ulicích. V ulicích je pak spousta střepů, které nikdo neuklízí. Jet po ulici na kole nebo na chodníku s kočárkem se rovná adrenalinovému sportu − píchnu, nebo ne?

S kým jsme se tu docela dobře skamarádili, jsou veverky. Je jich tu docela hodně a hlavně jsou krotké, až přidrzlé. Ve snaze ukořistit oříšek neváhají vlézt až do kočárku nebo přijdou k vám až na 30 cm. Zejména v okolí nemocnice jsou opravdové přebornice v žebrání a jsou také o poznání vypasenější než jejich hloupé kolegyně z parků.

Pár nových roztomilých slovíček

VeverkaPřed odjezdem do USA jsem si bláhově myslela, jak se zlepším v angličtině. Bohužel chyba lávky. S dcerou trávím každý den v parku na pískovišti. Ne že by se místní Američanky nechtěly bavit, nicméně jejich místnímu drmolení opravdu nerozumím. Ve snaze s nimi navázat kontakt jsem se snažila jedné z nich říci, že naše dcera má nyní období, kdy se stále vzteká, když není po jejím. Bohužel jsem nějak nemohla ve své paměti najít americký výraz pro slovo období, a tak jsem zvolila slovo „perioda“. Výsledkem byl následující paskvil: „Our daughter is in her period of…,“ což v překladu znamená něco ve smyslu, že naše dcera má měsíčky. Ale přece jen jsem se naučila několik slovíček: woodchuck − svišť (žije nám za barákem), swing – houpat se, slide – klouzat se, cone – šiška. Sami uznáte, že tato slova jsou pro přežití naprosto nepostradatelná.

Člověk neví dne ani hodiny

Kromě těch veselých událostí jsme zde zažili i jednu smutnou. Minulý týden se tu přehnala dvě tornáda, jež srovnala se zemí část vedlejší čtvrtě, zranila tucet lidí a zabila jedno malé dítě. Přiznám se, že jsem vůbec netušila, že tu tornáda jsou a už vůbec jsem nevěděla, že houkající siréna znamená jeho příchod. Naše štěstí bylo, že bydlíme o kousek dál, protože v době tornáda jsme s dcerkou byly v parku a kdyby přišlo k nám, tak bych tento cestopis již nenapsala. Opět se potvrdilo, že člověk neví dne ani hodiny. A proto, moji milý čtenáři, honem do hubnutí, ať ten svůj den a hodinu co nejvíce oddálíte!

Přečteno:  8453×

Vyšlo:  10. 6. 2008

Diskuze: 0 příspěvků (vstoupit do diskuze)

Poslat článek: e-mailem

Hodnocení:  12345

Článek je v kategoriích: Životní styl, Ostatní články

 
© Aleš Krupička 2007–2017