Obesity News
Nechte mi můj inzulín!
Foto: shutterstock.com

Nechte mi můj inzulín!

MUDr. Marta Šimůnková

Jako na kolotoči: obezita, diabetes, hyperglykémie a rychlý pokles, úraz, jednotka intenzivní péče. To vše musel jeden pacient zažít, aby dostal rozum.

Pan, říkejme mu Antonín, žil sám. Pracoval jako dělník na stavbě, po šichtě si zašel na pivko (tři nebo čtyři), k tomu si dal nějakou dobrotu (nakládaný hermelín v oleji, utopence, tatarák s topinkami) a pak šel domů. Nikoli, to nebyla jeho večeře, to byl jen předkrm, při němž sbíral inspiraci k tomu, co si uvaří. Kuchař-amatér v tom nejlepším smyslu toho slova se neodbýval konzervami, jak by se na starého mládence slušelo, ale dopřával si zejména „klasiku“: zvěřinový guláš se šesti – ne, deseti knedlíky, svíčkovou, smažený řízek přes celý talíř a mísu bramborového salátu. A vařil toho hned alespoň dvojnásobné porce, aby si měl co vzít s sebou jako svačinku do práce. Každý poctivý řemeslník přece chodí na oběd do hospody. Není divu, že se ve 45 letech jeho hmotnost přehoupla přes 160 kg při výšce 178 cm (BMI 50,5). A pak se to stalo!

Ten den nebyl pro Antonína šťastný, ale možná díky této „smůle“ je dodnes naživu. Pod jeho 160 kilogramy praskla fošna lešení, kterým naštěstí nepropadl, ale kotník se zaklínil a z hlezna se ozvalo podezřelé rupnutí. Na nohu se Antonín už nepostavil. Sanitka jej odvezla do nemocnice, kde zjistili komplikovanou zlomeninu, kterou bylo nutné reponovat v narkóze. Při předoperačním vyšetřením se ukázala glykémie 18 mmol/l – cukrovka jako víno! Noha se zahojila, diabetes ne. Pan Antonín se naučil zásady správné aplikace inzulínu a nastoupil do práce. Možná si už nedával deset knedlíků, ale jen pět, pohybu měl na stavbě dost, a tak se jeho glykémie pohybovaly sice nad doporučenou hladinou, ale nebyly alarmující. Diabetoložka jej velmi často přemlouvala, že by měl dělat něco s hmotností, v té době už skoro 180 kg (BMI 56,8) – v důsledku imobility po úraze, ale Antonín odmítal na svém životním stylu cokoli změnit. Ani sliby, že by se pravděpodobně zbavil inzulínu, jej nepřesvědčily. „Jen mi ho nechte, mě je s inzulínem dobře,“ tvrdil.

Až se mu jednou v práci, naštěstí na zemi a ne ve výškách, zamotala hlava a pan Antonín se probral na jednotce intenzívní péče. Chlad, pivko a neodhadnutá dávka inzulínu způsobily hypoglykemické koma. Strach o život donutil Antonína přemýšlet. A tak přijal nabídku hospitalizace na III. interně Všeobecné fakultní nemocnice v Praze k nácviku redukčnímu režimu a k vyšetření před bariatrickou operací. Za tři týdny pobytu na nemocničním lůžku shodil 12 kilogramů a redukční režim dodržoval i následující tři měsíce doma. Když nastupoval na chirurgické oddělení k bariatrickému výkonu, měl už „pouhých“ 150 kg. Operace proběhla bez komplikací a po návratu domů úbytky hmotnosti pokračovaly. Za rok se dostal na 100 kg a za další na 85 (BMI 26,8 – mírná nadváha). Na této hmotnosti by se rád udržel. Bariatrie mu „vyléčila“ i cukrovku, i když na kontroly glykemie docházet musí. Je však bez inzulínu.

„Když si vzpomenu, jakou popelnici jsem si ze žaludku dělal, je mi zle,“ vzpomíná na období, kdy byl při chuti. „Nikdo mi sice nevysvětlí, že mrkev je lepší než pečeně, ale nemusím jí sníst na posezení kilo, stačí mi jeden plátek a mám dost,“ komentuje svůj jídelníček Antonín. „Nejsem tak unavený, lépe spím, jen si musím nechat zajít chuť na těch pár piv, co jsem si s kamarády v hospůdce dával,“ říká ukázněný pacient.

Přečteno:  3068×

Vyšlo:  6. 11. 2014

Diskuze: 0 příspěvků (vstoupit do diskuze)

Poslat článek: e-mailem

Hodnocení:  12345

Článek je v kategoriích: Diabetes

 
© Aleš Krupička 2007–2018