Obesity News
Z historie sladidel

Z historie sladidel

Jako nejstarší sladidlo v dějinách byl patrně užíván med z divokých včel. Archeologické nálezy svědčí o tom, že med lidé jedli již v době kamenné. Jedním z nejstarších dokladů užívání medu je 9000 let starý objev z města Eilos v západním Švédsku, kde byla nalezena hrouda pryskyřice smíchaná s medem s otisky chrupu dítěte, které si na této „pravěké“ žvýkačce pochutnávalo. Ještě starším nálezem je jeskynní obraz ze španělské obce Arana znázorňující ženu, jak leze na strom a vybírá včelí plástve.

Ve starém Řecku med nápojem bohů

Od samého počátku požíval med mytické úcty, neboť byl obestřen řadou tajemství. Staří Řekové med považovali za potravu bohů, protože byli přesvědčeni, že je starší než planeta Země. Podle Aristotela zase medové kapky padaly z nebe do pozemských květů, odkud je vybíraly a do svých úlů nosily včely. V Egyptě se včela stala již v první historické dynastii (3200 př. n. l.) symbolem pro "království". Podle egyptských legend byly včely živoucími slzami boha slunce Re. Egypťané používali včelí med nejen do pokrmů a nápojů, ale také jako kosmetický přípravek.

Objev konzervačních účinků medu

U mnoha starověkých kultur platil med za symbol plodnosti – byl proto oblíbeným svatebním darem. V arabských receptech najdeme zase přípravek z medu, cibule, žloutku a dalších látek, který měl u žen omezovat jejich sexuální žádostivost. Konzervačních účinků medu se využívalo nejen při uchování potravin, ale také těl zemřelých. U Asyřanů byla takto uchovávána těla zemřelých princů. Podle dochovaných zpráv bylo např. do čistého medu uloženo také tělo Alexandra Makedonského. Mayové zase med používali při svých rituálech. Vikingové si vozili medové zásoby pro posílení během cest, Římané se jím posilovali před bojem.

Ve středověku měli sběrači medu svůj cech

Stejně jako ve starověku, tak i ve středověku se med těšil velké oblibě a úctě. Ve středověkých zákonících byla krádež medu výslovně uváděna mezi vážnými přestupky a byla stíhána smrtí nebo utnutím ruky. Odvody medu byly součástí naturálních dávek a sběrači medu, tzv. brtníci (název pochází ze staročeského výrazu "brť", což bylo označení pro dutý strom, ve kterém bylo hnízdo lesních včel), mívali za císaře Karla IV. vlastní cech, vlastní soud a právo nosit kuši. Teprve později člověk zjistil, že jako sladidla se dají použít i některé sladké rostlinné šťávy (bobule vinné révy, javorová šťáva, šťáva bříz či jiných rostlin). Všechny však měly jen velmi omezený význam a výrobky z nich nikdy nedosáhly všeobecného rozšíření, jako tomu bylo u cukrové třtiny a cukrové řepy.

Cukrová třtina na scéně jako první

Do dějin jako první vstoupila cukrová třtina neboli cukrovník. Před několika tisíciletími lidé v Indii, kde původně rostla, nařezávali stébla této rostliny. Získávali tak sladkou šťávu, kterou vařením zahušťovali na sirup. Tím pak sladili. Později se lidé naučili třtinový cukr rafinovat. Kdy a kde se tak stalo, nikdo přesně neví.

Se třtinovým cukrem nejdříve obchodovali arabští, benátští a janovští kupci. Později se cukrová třtina rozšířila na západoafrické pobřeží a do Španělska. Pro zbytek Evropy cukr objevili křižáci v 11. století, první záznam o cukru v Anglii je z roku 1099. Kryštof Kolumbus se zasloužil o pěstování třtiny v Americe, kde se jí dařilo velmi dobře, proto se brzy rozšířila a americký "třtinový" průmysl byl na světě.

Rozvoj cukrovarnictví v českých zemích

Historie řepného cukru začíná rokem 1605. V tomto roce Olivier de Serresz (1539–1619) z Francie upozornil na to, že šťáva z kořenů řepy, kterou získal vařením, chutná stejně jako cukrový sirup z třtiny. Jeho objev však nedošel širokého uznání. Skutečným objevitelem řepného cukru se tak stal až německý chemik a farmaceut Andreas Sigismund Marggraf (1709–1782) roku 1747. Na tyto výzkumy navázal jeho žák, německý chemik Francois Charles Achard (1754–1821), který do roku 1799 zpracovával celý proces výroby cukru. V roce 1802 založil v Kunerách ve Slezsku (dnešní Polsko) první řepný cukrovar. Stal se hlavním propagátorem pěstování řepy a dokonce zasáhl i do vývoje cukrovarnictví u nás. Prvním cukrovarem v našich zemích, a současně v Rakousku, byl v roce 1829, tedy v období obnovy cukrovarnictví v evropských zemích, cukrovar v Kostelním Vydří u Dačic na Jihlavsku.

Pro klid v rodině vznikl kostkový cukr

Zajímavé je rovněž to, že cukr se původně prodával ve formě homolí, ze kterých se patřičné kousky porcovaly. Vynález kostkového cukru přišel až roku 1841, kdy si paní Juliana Radová, manželka ředitele dačické rafinérie cukru Jakuba Kryštofa Rada (1799–1871), při porcování homolí poranila ruku. Žena následně vynadala manželovi a ten (jak už to tak bývá), aby měl klid v rodině, vynalezl lis na kostky cukru. Vyráběný kostkový cukr se pak prodával pod názvem čajový cukr.

Rozvoj náhradních sladidel

V 60. letech 20. století dochází k intenzivnímu výzkumu náhradních sladidel. Byla to zejména reakce na doporučení lékařů, že vysoká spotřeba cukru má nepříznivý vliv na zdravotní stav obyvatel – rostoucí výskyt obezity, cukrovky, zubního kazu. Klasický rafinovaný cukr totiž – na rozdíl od medu, melasy či javorového sirupu, které kromě sacharidů obsahují i některé minerální látky a vitaminy – obsahuje čistou sacharózu a je považován za nositele pouze tzv. prázdných kalorií, tj. bez dalších pro organismus vhodných látek.

Přečteno:  10413×

Vyšlo:  13. 12. 2007

Poslat článek: e-mailem

Článek je v kategoriích: Strava, Tipy

 
© Aleš Krupička 2007–2018