Obesity News
Diabetes mellitus 2. typu – jak vzniká?
Foto: shutterstock.com

Diabetes mellitus 2. typu – jak vzniká?

MUDr. Martin Matoulek, Ph.D.

Naprostá většina (85–90 %) diabetiků 2. typu má nadváhu či obezitu. Stále však není zcela zřejmé, zda obezita je příčinou diabetu 2. typu, nebo přítomnost inzulinorezistence či diabetu 2. typu je příčinou obezity.

Diagnózu diabetu nelze určit pouze na základě měření glukometrem z kapilární krve. Zjištěná zvýšená hladina cukru v krvi (glykémie) při měření glukometrem by měla vést ke stanovení glykémie z žilní krve. Měření v nestandardních podmínkách, například při preventivních akcích nebo v lékárnách, je pouze orientační a při zvýšené hodnotě byste měli navštívit svého lékaře. Při glykémii na lačno > 7 mmol/l můžeme konstatovat diagnózu cukrovky, při hodnotách v rozmezí 5,6–7 mmol/l je třeba provést tzv. orální glukózový toleranční test, při kterém bude zjišťována schopnost organismu zpracovat určité množství cukru za časovou jednotku. V případě nepochybné diagnózy diabetu je třeba zahájit pravidelné kontroly. V prvním roce po diagnóze cukrovky je největší naděje na její příznivé ovlivnění. Snížení nadbytečné hmotnosti o 1 kg v prvním roce po stanovení diagnózy prodlužuje život přibližně o tři měsíce. Snížení hmotnosti o 8 kg za rok můžeme prodloužit život cca o dva roky. A to za to již přece stojí.

Pro pochopení diabetu 2. typu je třeba porozumět i základním klinickým souvislostem metabolických odchylek.

Inzulinová rezistence je spojena s nižším vychytáváním glukózy ve svalové tkáni, kde je glukóza potřebná pro svalovou práci. Souvisí však například i s tím, že je relativně méně utlumena noční novotvorba glukózy v játrech. U zdravých jedinců po jídle dochází k utlumení vlastní tvorby glukózy, u osob s inzulinovou rezistencí je tato produkce vyšší.

Jednou z prvních poruch u diabetiků druhého typu je snížení tzv. časné sekrece inzulinu. Inzulin je základní hormon, který snižuje hladinu cukru v krvi. To znamená, že po jídle, kdy dochází ke zvýšení glykémie, nedochází k adekvátní odpovědi, a to prudkému vzestupu hladiny inzulinu. Sekrece stoupá pomalu, trvá déle a díky delšímu přetrvávání hyperglykémie (zvýšená hladina cukru) pak hladina inzulinu přetrvává také vyšší. Pro diagnózu diabetu 2. typu je nezbytná podmínka poruchy sekrece inzulinu. Pokud by nedošlo k této poruše, obézní inzulinorezistentní pacient by sice velmi pravděpodobně dokázal udržet normální glykémii při vysoké hladině inzulinu a extrémním vzestupu hladiny inzulinu po stimulaci. Takové pacienty občas také vídáme, zvláště pak v mladším věku. Nicméně většinou se k diabetu poměrně brzy dopracují.

V konečné fázi diabetu 2. typu dochází k neadekvátní odpovědi β-buněk (buňky ve slinivce břišní, ve kterých vzniká inzulin) nejen na stimulaci, ale dochází i k jejich postupnému zániku. Tím se postupně snižuje i základní sekrece inzulinu a původně diabetik s cukrovkou nezávislou na inzulinu se stává na inzulinu závislým.

Přečteno:  3525×

Vyšlo:  2. 10. 2013

Diskuze: 0 příspěvků (vstoupit do diskuze)

Poslat článek: e-mailem

Hodnocení:  12345

Článek je v kategoriích: Přidružená onemocnění, Diabetes

 
© Aleš Krupička 2007–2017