Obesity News
Dokončení americké anabáze aneb jak jsem urazila hamburger jakožto národní symbol

Dokončení americké anabáze aneb jak jsem urazila hamburger jakožto národní symbol

MUDr. Jitka Housová, Ph.D.

S přibývajícími týdny pobytu v USA jsme si postupně začali zvykat na různé místní speciality a zvyky. Pro mnohé Američany je typické, že nevaří. Stravu kupují zmraženou a večer si ji ohřívají v mikrovlnné troubě. To ale není nic pro mě, a tak jsem se rozhodla, že budu pravidelně vařit. Tím jsem u sousedstva potvrdila svou pověst jakéhosi exota.

Jednou se mi ale podařilo vzbudit pozornost okolí, to když jsem pekla klasickou sekanou. Na druhý den mě sousedé zastavovali a vyptávali se, co že jsem to vařila a jak to krásně vonělo. Abych jim českou sekanou přiblížila co nejlépe, popisovala jsem ji jako jakýsi hamburger, jen po česku dochucený cibulí, pepřem, majoránkou a sýrem. To naši spolubydlící nemohli pochopit, neboť jsou zvyklý dochucovat pouze kečupem a majonézou. Nakonec místo dlouhého vysvětlování jsem je na klasickou sekanou pozvala. Na oplátku zase oni pozvali nás na grilování pravých amerických hamburgerů. O jejich sympatie jsem se připravila hned konstatováním, že ty hamburgery vypadají jako recyklované dřevěné uhlí, které se dává pod gril. To sousedé ještě snesli. Bohužel, pak jsem pronesla ještě jednu památnou větu, která mě o jejich přízeň už nadobro připravila, a sice že hamburger je jak jednonohá prostitutka – svou funkci splní (v našem případě nasytí), ale rozhodně nenadchne (v našem případě chutí). Pak už nás nikdy na grilování nepozvali.

Vaření za řevu protipožárních čidel

S vařením souvisí ještě jedna příhoda. V USA jsou domy často stavěny „fórově“ ze dřeva a z dřevotřísky, takže v případě požáru všechno hoří velmi rychle. Z tohoto důvodu jsou všude v domě požární čidla, která jsou velmi citlivá na kouř a oheň. A dokonce jsme vlastnili i provazový žebřík. Ale k věci… jde o naši troubu. Zpočátku jsme ji neuměli vůbec zapnout. Až jsme volali naší bytné, že je trouba asi rozbitá. Ona přijela, otočila knoflíkem a trouba naskočila… a z jejích očí se dalo vyčíst: „Zase další křupani přijeli objevovat Ameriku.“ Zapínat jsme se ji naučili. Starostem ale nebyl konec. Do trouby totiž muselo předchozím obyvatelům bytu cosi spadnout, a tak se stalo, že zhruba po 20 minutách provozu se z trouby začal linout štiplavý dým, ten samozřejmě ihned aktivoval protipožární čidlo v kuchyni. Ve snaze zachránit situaci jsem otevřela dveře na chodbu, abych kouř vyvětrala. Co čert nechtěl, na chodbě bylo další čidlo… Dvě čidla v pohotovosti už dělala pěkný rámus, až jsem se bála otevřít okno, abych na sebe nepřivolala místní hasiče. A tak manžel šplhal k čidlům a vyjímal z nich baterky, aby konečně ztichla.

A zase ty peripetie na letištích a po letadlech

A tak plynul čas našeho pobytu, až bylo potřeba zase myslet na návrat. Po zkušenostech z cesty do USA jsem přemýšlela, kde sehnat obrovské balení diazepamu (které jsem bohužel nesehnala), manžel zase neustále vzdychal a stále častěji povídal cosi o leteckých katastrofách. První věcí, kterou jsme museli vyřešit, bylo, jak se dostat na letiště. I nabídla se naše kamarádka, že nás vezme svým vozem. Upozorňovali jsme ji, že máme velmi mnoho zavazadel, ona nás zase ubezpečovala, že má opravdu velké auto… a tak jsem na letiště cestovala s dceřinným kočárkem na klíně. První let do Chicaga nabral asi hodinové zpoždění, což nám podstatně zkomplikovalo přestup na letadlo do Evropy – měli jsme na to slabých 20 minut. Let mi ještě „zpříjemnila“ dcera, která během letu vykonala velkou potřebu do plen. A tak jsem musela lézt přes všechny spolucestující (seděli jsme samozřejmě u okna) na toalety. Tady jsem marně hledala přebalovací pult, tak jsem dceru musela přebalit na zemi. S tím zase měla problém letuška, ale nakonec mě nezajistila jako nějakého teroristu. A ženské se přece vždycky nějak domluví. Přestup v Chicagu byl sprinterským výkonem, ale podařilo se a jumbo směr Frankfurt nám neuletělo. Do Prahy jsme se dostali už bez problémů.

Tolik moje postřehy z USA. Doufám, že jsem vás i trochu pobavila a rozesmála.

Přečteno:  8378×

Vyšlo:  20. 11. 2008

Diskuze: 0 příspěvků (vstoupit do diskuze)

Poslat článek: e-mailem

Hodnocení:  12345

Článek je v kategoriích: Životní styl, Ostatní články

 
© Aleš Krupička 2007–2017