Obesity News
Pomalu se z nás začali stávat Američané

Pomalu se z nás začali stávat Američané

MUDr. Jitka Housová, Ph.D.

Vážení čtenáři, v minulém díle jsem ukončila kauzu úřednice, jež prováděla na několikráte kontrolu naší ložnice, resp. zda jsme ji přestěhovali do toho „správného“ pokoje. Věc to nevídaná, leč v Americe běžná. Povídala jsem vám o seznámení s naší nejbližší sousedkou, se kterou mě pojil zájem o naši zahradu, který jsme si však každá vysvětlovala po svém. Minulý díl jsem zakončila lehce hororovou příhodou s dobrým koncem, která se odehrála na toaletách u McDonalda, kde se můj manžel jal osušit pusinku naší dcerky přímo pod osoušečem.

Během našeho pobytu jsem se postupně začala seznamovat i s lidmi, kteří „venčili“ svá dítka na pískovišti. Do oka jsme si padly s cca šedesátiletou paní, která hlídala svého ročního vnoučka. Tady musím poznamenat, že jak je generace třicátníků v USA nepříjemná nebo spíše nepřístupná, tak generace mých rodičů – tedy šedesátníků – je velmi přátelská a vstřícná. Postupně jsme se seznámili tak, že nás tato milá paní pozvala k nim na večeři. A já jsem jim zase na oplátku uvařila vepřovou se zelím, jen ty knedlíky chyběly, neboť v USA hrubou mouku opravdu neseženete. Snažila jsem se místním „domorodcům“ vysvětlit, že na knedlíky potřebují speciální mouku (že u nás je možné koupit 3 druhy mouky), na což mi odpověděli, že v USA taky mají různé druhy mouky a začali jmenovat: bílou, tmavou, špaldovou a já nevím ještě jakou, ale všechny hladké. Na to jsem nemohla jinak než říci, že ani z jedné takové mouky knedlíky opravdu uvařit nelze a ať se o to pokusí sami. Myslím, že výsledkem jejich snažení byla tak maximálně návnada na ryby. Ale zpět k mé kamarádce z pískoviště...

Není list jako list

Co se týká konverzace, tak musím uznat, že se mnou měla božskou trpělivost. Jako např. jednou, když svému vnoučkovi ukazovala list na stromě a říkala, že je to „leaf“ (v překladu skutečně list). Ovšem já, bohužel nevím proč, jsem si nějak zafi xovala, že list se řekne „bay“, a tak jsem se ji jala přesvědčovat, že to říká špatně a že je to určitě bay a ne leaf. Kamarádka tuto diskusi po chvíli ukončila, když naznačila, že jsouc rodilou mluvčí to přece jenom asi bude vědět líp než já. Nebyla bych to ale já, a tak jsem se začala pídit po tom, jak mi v podvědomí mohlo uvíznout to „bay“ jako označení pro list. A našla jsem… bobkový list to je. Hned druhý den jsem to kamarádce sdělila a ona uznala zase mou pravdu. Bylo ale jasné, že naše rodina je orientována hlavně na jídlo a že já pravidelně vařím, neboť ostatní Američané vůbec netušili, co to bobkový list je.

Když děti řádí na nákupech

Co se týče jídla a nakupování, zážitků z USA máme hned několik, ale jako nejpovedenější bych uvedla následující. Předesílám, že naše dcera má velmi ráda všechny druhy ovoce a ještě více veškerou zeleninu, velkou pochoutkou je pro ni např. syrová brambora. Nejvíc ale miluje okurky a papriky. A tak se při jednom nákupu stalo to, že jakmile jsem do vozíku přidala k ostanímu nákupu tuto zeleninu, dala se dcera do hysterického řevu, že má hrozný hlad a že nutně potřebuje jíst právě tyhle okurky. Nakonec jsem ke konzumaci svolila, a to jednak proto, že se okurky prodávaly na kusy, ale také pod tíhou neutuchajícího řevu. U pokladny jsem to pak nahlásila. Nicméně jsme vzbudili všeobecný obdiv a také nařčení, že jsme určitě cizinci. Na dotaz, proč si to myslí, nám usměvavý prodavač odpověděl, že i americké děti často něco konzumují přímo v obchodě, ale to bývá většinou čokoláda nebo bonbony a rozhodně ne zelenina. Týden nato dcera zase začala jíst okurku přímo v obchodě, nicméně po určité době ji odložila s tím, že už ji dál jíst nebude. Tak jsem ji dala do pytlíku k ostatním. U pokladny se mě zase ten usměvavý prodavač ptal, zda opravdu chceme tuto okurku, neboť si myslel, že jsme si nakousání nevšimli a že nakousanou okurku bychom si nevzali. Řekli jsme mu, že okurku samozřejmě chceme a že ten, kdo ji nakousal, nebyl nikdo jiný než naše dcera… a zase to pro něj bylo nepochopitelné.

Dalším zajímavým zážitkem z nákupů byl ten, kdy se dcera dožadovala zakoupení míče (přičemž doma jich měla minimálně pět) a jelikož tehdy ještě neuměla říct míč ani balon, vyjadřovala to slovem „baji“. U pokladen, kde byly míče vystaveny, tedy spustila „baji, baji, baji“, a protože míč opravdu opravdu moc chtěla, přidala i pláč. Bohužel, Američan, který stál poblíž a celou scénu sledoval, rozuměl místo slova „baji“ termín „buy it“ (kup to). S manželem jsme tak na okolí působili jako hrozné hyeny, že nechceme dceři koupit míček za 2 dolary. Místní se nám dokonce začali nabízet, že ho dceři koupí, když my na to nemáme. A tak naše dcera „vyžebrala“ šestý míč. No řekněte, nejsou ty naše dětičky pěkné potvůrky:-).

Přečteno:  10067×

Vyšlo:  15. 10. 2008

Diskuze: 0 příspěvků (vstoupit do diskuze)

Poslat článek: e-mailem

Hodnocení:  12345

Článek je v kategoriích: Obezita, Životní styl

 
© Aleš Krupička 2007–2018