Obesity News
V Americe žije se blaze

V Americe žije se blaze

Vážení čtenáři, v minulých dílech jsem vám psala o nutnosti přestěhovat ložnici do jiného pokoje, neboť v pokoji, kde jsme původně spali, bylo dle místních úředníků málo světla a chyběla úniková cesta. Doufám, že jste napjatí, jak to nakonec dopadlo. Vězte tedy, že magistrátní úřednice nám poslala doporučený dopis, ve kterém nás informovala, že přijde na kontrolu ložnice cca měsíc před naším odletem.

Manžel si v den, kdy se úřednice měla dostavit, vzal dovolenou, abychom ložnici stihli přestěhovat. Zhruba deset minut před jejím očekávaným příchodem přišla i majitelka domu. Čekali jsme, čekali… úřednice nikde. Asi po hodině majitelka domu oznámila, že má spoustu jiné práce a odjela pryč. Čekali jsme ještě další hodinu, ale nikde nikdo (pokud nepočítám stále drzejší veverky, které před námi již zcela běžně lezly v přízemí do kočárku pro buráky). Za týden nám majitelka domu napsala, že se úřednice nedostavila proto, že byla nemocná. Nový termín její návštěvy byl stanoven na 14 dní před odletem. Celou akci "kulový blesk" jsme tedy zase opakovali a čekali. Podivné však bylo, že v den D nedorazila nejen úřednice, ale ani majitelka domu… onemocněla a akce byla znovu zrušena. Nám se to ale nikdo nenamáhal oznámit, a proč taky, že? A tak byl stanoven další termín, a to 4 dny před naším odletem do ČR! V té době už byly v našem bytě pouze holé zdi, neboť jsme již všechno odeslali lodí domů. Spali jsme na zemi na matracích jako nějací gangsteři nebo bezdomovci. A světe div se, magistrátní úřednice do našeho holobytu tentokrát opravdu přišla. Byla z toho, jak a na čem spíme, docela vyjukaná, ale to nejdůležitější – přestěhovaná ložnice – bylo splněno a ona radostně odkráčela dál, buzerovat jiné lidi.

Zahrádkáři se vždycky nějak domluví

V Americe žije se blaze K našemu domu se pojí i další historka. Kolem něho byla malá zahrádka a jelikož jsem milovnice práce na zahradě, domluvila jsem se s majitelkou domu, že se o ni budu starat (zahrádka byla značně zanedbaná). Majitelka nadšeně souhlasila a ještě cosi prohodila, že naše spolubydlící také ráda pracuje na zahradě. Šla jsem se s ní tedy seznámit. Byla moc milá, měla však jednu chybu, a to, že strašně drmolila a já jí vůbec nerozuměla. Různými posuňky a kresbami mi naznačovala, že by bylo dobré shrabat listí po předlouhé zimě. Souhlasila jsem, jenže kde vzít hrábě? Jako správná česká hlavička jsem si dokázala poradit, a sice použila jsem dceřiny hrabičky na písek. Místní Američané když to viděli, začali mě považovat za nějakého exota, alespoň soudě podle jejich pohledů a úšklebků. Asi po hodině hrabání jsem měla pocit, že mně upadnou záda, ale vše jsem shrabala. Veliké hromady listí jsem ukázala té spolubydlící. Pokývala hlavou. Bohužel, než jsem se nadála, vzaly hromádky za své, jelikož je rozházela opět po trávě… prý, že listy jsou nejlepší hnojivo. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal.

Tato naše spolubydlící studovala zahradní architekturu a jediné, co jsem si odnesla, bylo to, že od ní bych si nedala navrhnout ani boudu pro psa, natožpak zahradu. Ale abych jí stále neškodila, i já jsem se jednou totálně ztrapnila. Totiž u našeho domu byly dva vysoké stromy. Jednoho dne jsem si spolubydlící postěžovala, že je škoda mít u domu takové velké stromy, které nic neplodí. Ona se na mě však nechápavě podívala a povídá, že to jsou přece ořešáky a že plodí vlašské ořechy a ať se pěkně podívám na ty skořápky, které pod nimi leží. Na to jsem odpověděla, že vlašské ořechy vypadají jinak a že skořápky tam určitě zahrabaly veverky. Ovšem jak jaro postupovalo, stromy odkvetly a začaly tvořit plody. A světe, div se, byly to opravdu vlašské ořechy. Takže Erin, ještě jednou promiň, u nás jsou ořešáky poněkud menší a vypadají jinak. Asi se nadarmo neříká, že Amerika je zemí neomezených možností. Třeba to vyslyšeli i místní ořešáci a prostě jen trochu více vyrostli a trochu změnili listy.

Menší nehoda ve fast foodu

V Americe žije se blaze A posledním zážitkem pro zasmání, který tentokrát ještě zařazuji do svého vyprávění, je ten, který se nám stal u McDonalda, kam jsme přeci museli jako "správní Američané" vyrazit. Stalo se to, že dcera, která pojídala zmrzlinu (která je v Americe tak o 100 % lepší než u nás – připravuje se ze smetany a samozřejmě porce jsou mega), si jí více házela po sobě než do sebe. Poprosila jsem tedy manžela, zda by dceru nemohl umýt na WC. Manžel dceru vzal a odešli spolu na toaletu… po nějaké chvíli se z WC ozval sušič rukou a spolu s ním šílený řev dcery. Když se vrátili ke stolu, samozřejmě jsem se vyptávala, co se stalo. Z manžela postupně vypadlo, že dceři umyl pusu a jelikož na WC nebyl ručník, tak ji vyzvedl blíž k sušáku a začal osoušet pusinku… no, chudák holka. Naštěští se nic vážného nestalo.

Přečteno:  7986×

Vyšlo:  18. 9. 2008

Diskuze: 0 příspěvků (vstoupit do diskuze)

Poslat článek: e-mailem

Hodnocení:  12345

Článek je v kategoriích: Životní styl, Ostatní články

 
© Aleš Krupička 2007–2017